Některé pojmy PDF Tisk Email


Ignác z Loyoly (1491 – 1556)

rodným jménem Íñigo López de Loyola se narodil v severním Španělsku (Baskicko) na hradě své rodiny. Prožil bezstarostné mládí (hry, šarvátky, rvačky, dobrodružství se ženami), až vážné zranění při válečném střetu s Francouzi ho přimělo ke zklidnění. Při uzdravování četl o životě Krista a příběhy svatých. V té době ještě snil o získání přízně jisté dámy, zároveň však již uvažoval o napodobení sv. Dominika a Františka z Assisi. Zde obdržel první lekci v rozlišování: postupně si totiž uvědomil, že romantické představy ho uspokojují jen v tu chvíli, kdy o nich sní, zatímco úvahy o napodobování svatých mu působí pokoj a radost stále. Po zotavení ze zranění se vydal do kláštera Monserrat, svůj meč odložil před sochou Panny Marie a celý rok se v blízké jeskyni Manresa cvičil v modlitbě zaměřené na život Krista. Zkušenosti si zapisoval a z  tohoto zápisníku vznikla duchovní cvičení, exercicie, které mají sloužit k očistě ducha. Věřil, že má smysl podělit se o to, co sám z vlastní zkušenosti poznal. Cvičení dotvářel podle svých dalších zkušeností. Získal nové přátele (kněz Pierre Favre, František Xaverský, Diego Lainez), při studiích v Paříži přijal ze zbožné úcty k mučedníku a biskupu Ignáci z Antiochie jméno Ignác. „Přátelé v Pánu“, jak Ignác nazýval své společníky, se nakonecdostali do Říma, kde včetně Ignáce přijali kněžské svěcení. Zpočátku pomáhali nejchudším, učili mládež, vysluhovali svátosti a dávali Duchovní cvičení. Roku 1540 papež Pavel III. schválil Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), jehož duchovním otcem a zakladatelem byl Ignác z Loyoly a které se rychle rozrůstalo a rozšířilo se po celém tehdy známém světě. V roce 1609 byl Ignác z Loyoly blahoslaven a v roce 1622 svatořečen.


Ignaciánská cesta

nás zve, abychom se vydali cestou, po které kráčel Ignác z Loyoly. Otevírá se nám v Duchovních cvičeních. Je to živá cesta, jejímž středem je Kristus, jenž se s námi setkává v našem všedním životě. Na cestě rozlišování poznáváme naše nejhlubší touhy.


Exercicie, duchovní cvičení (latinsky Exercitia spiritualia)


neboli rekolekce jsou formou duchovní formace. Jejich účelem je dojít prostřednictvím ztišení (někdy mlčení během celých exercicií), kontemplace (meditace) a modliteb prohloubení duchovního života jedince. Nejstarší duchovní cvičení jsou známa z dob mystiky 14.–15. století, v dnešní době jsou nejvíce provozována jezuity. Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, zavedl tzv. velké (třicetidenní) a malé exercicie (často týdenní). Kněží, řeholníci a řeholnice mají povinnost konat malé exercicie jednou za rok. Pro konání exercicií byly zřizovány exerciční domy. Dnes funguje například exerciční dům Stojanov na Velehradě, nebo exerciční domy na Svaté Hoře, v Kolíně, v Českém Těšíně nebo v Hostýně. Také ve Štěkni je možno konat exercicie. Vedoucí exercicií se označuje jako exercitátor, bývá jím zpravidla kněz.


Pastorace, pastorační činnost


"Pastorační péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.
Když pak mluvíme o pastorační péči v méně obvyklých situacích, máme tím na mysli situace, které leží za hranicemi základní běžné farní práce, tedy za hranicemi organizování pravidelných katechezí, vedení ke svátostem, utváření bohoslužeb a pobožností, duchovního vedení atd. Jde tedy o pastorační působení někdy v mezních situacích, jindy v obtížných a zátěžových situacích, které se vyskytují u křesťanů i nekřesťanů, ale které nejsou zcela běžné nebo příliš časté. Jde především o péči o jedince, někdy malou skupinu (rodinu). Ten, kdo pomáhá, bývá většinou jednotlivec, žijící v církvi." P. ing. Aleš Opatrný (podrobněji viz www.pastorace.cz )


Katecheze

"Katecheze je výchova dětí, mládeže a dospělých ve víře, která v sobě zahrnuje obzvláštní výuku křesťanského učení, podávanou zpravidla plynulým a soustavným způsobem, aby je tak uvedla do plnosti křesťanského života. Katecheze se člení ve vztahu k některým složkám pastoračního poslání církve, aniž by ji bylo možno za ně zaměnit. Jsou to složky, které mají katechetický ráz, připravují katechezi anebo z ní vyplývají: první z nich je hlásání evangelia neboli misionářské kázání s cílem vzbudit víru, dále pak hledání důvodů k víře, zkušenosti křesťanského života, slavení svátostí, začlenění do církevního společenství, apoštolské a misionářské vydávání svědectví o víře. Katecheze je těsně spojena s celým církevním životem. Závisí na ní podstatně nejen zeměpisné rozšíření církve a zvyšování počtu věřících, nýbrž též - mnohem více - vnitřní růst církve, její spolupráce s Božím plánem."  (Katechismus katolické církve, čl. 5 - č. 7)